Justiční korupce a kartel s trestní exekutivou in natura

Justiční korupce a kartel s trestní exekutivou in natura

Níže je uvedeno odůvodnění s důkazem podvodného korupčního rozsudku nad Tomášem Houfkem budoucím předsedou Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Čechem a odůvodnění podmínky Lukáši Tučkovi soudcem Vrchního soudu JUDr. Lněníčku

Celý rozsudek na Tomášem Houfkem

 

Odůvodnění podmínky Vrchním soudem v Praze za pokus o vraždu

Vrchní soud v Praze přezkoumal napadený rozsudek a přezkoumal i postup řízení, které jeho vynesení předcházelo. Shledal, že odvolání je částečně důvodné, i když z jiných než odvolatelem uváděných důvodů.

Předně odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl řádně všechny důkazy, které se k provedení nabízely, a že žádné podstatné doplnění dokazování nepřichází v úvahu.

V rámci veřejného zasedání doplnil odvolací soud dokazování přečtením „oponentního“ znaleckého posudku znalce biomechanika, nicméně ani původní posudek, ani jeho oponentní posudek nepokládá za stěžejní důkaz o vině či nevině obžalovaného, jak se snaží odvolatel presentovat.

Společnou vadou obou posudků je totiž to, že nelze jednoznačně určit přesné místo prvního kontaktu jak poškozené, tak obžalovaného se zemí po pádu z výšky. Podložka, na kterou oba dopadli, totiž není horizontální rovina, ale naopak poměrně strmá skalní stěna, a ani jeden z nich proto, pravděpodobně, neskončil po pádu finálně přesně v místě dopadu.

Z žádných stop pak nelze toto místo přesně určit. Žádný ze svědků pád neviděl a ani výpovědi obžalovaného a poškozené nedávají v tomto směru přesnou představu.

Důkazem neviny obžalovaného proto nemůže být závěr, že není biomechanicky přijatelné, aby došlo ke shození poškozené z výchozí polohy do místa nálezu jejího těla. Nicméně soud prvního stupně měl k dispozici dostatek přesvědčivých důkazů o vině obžalovaného. Je to jednak jeho opakované, procesně bezvadné, doznání, které plně koresponduje s opakovanou výpovědí poškozené a které pád obou logicky vysvětluje. Soud neshledal žádné důvody k tomu, aby poškozená obžalovaného křivě obvinila z velice závažného trestného činu.

Dále je to výpověď manželů XXXX, kteří slyšeli křik poškozené. Její akustický projev v době pádu rozhodně nesvědčí verzi předkládané odvolatelem. Konečně i sama pozdější verze obžalovaného, že poškozená spadla sama a on spadl proto, že se jí pokusil zachránit, je natolik nereálná, že není divu, že jí soud prvního stupně neuvěřil.

K dalším odvolacím námitkám lze ve stručnosti uvést, že se s nimi vypořádal už soud prvního stupně. Údajné rozpory ve výpovědi poškozené jsou dány spíše tím, že se snažila zodpovědět dotazy i za cenu určitých nepřesností, nicméně fakt, odkud a jak došlo k jejímu pádu, tj., že ji shodil obžalovaný, je v jejich výpovědích neměnný. Stejně tak nelze přeceňovat její vyjádření ihned po pádu.

Šok, který nepochybně utrpěla, musel mít na její projev nepochybně vliv. Přeceňovat nelze ani komunikaci teenagerů na sociální síti, kterou lze vyložit jak ve prospěch obžalovaného, tak v jeho neprospěch. Pokud jde o údajné nucení obžalovaného k doznání, je ze záznamu bezpečnostních kamer zřejmé, že se nejednalo o nijak nebezpečné napadení, ale spíše o jakési „strkání“ mezi obžalovaným a svědkem XXX.

Zdravotní následky obžalovaného byly stanoveny pouze na základě jeho subjektivních obtíží, nelze však přehlédnout, že obžalovaný v minulosti údajně trpěl na migrény a že v době „napadení“ měl v krvi 1,62 promile alkoholu.

Odvolací soud nevěří, že by se pod tlakem takového „napadení“ obžalovaný přiznal k něčemu, co neudělal a čelil tak trestnímu stíhání pro tak závažný zločin, jakým je pokus vraždy.

Odvolací soud uzavírá, že o vině obžalovaného nemá žádné pochybnosti a že za této situace je správná i právní kvalifikace tak, jak ji stanovil soud prvního stupně a z důvodů, které jsou v odůvodnění napadeného rozsudku uvedeny.

Pochybení shledal odvolací soud ve výroku o trestu. Soud prvního stupně jednak uložil trest nepřiměřeně přísný, jednak neužil ustanovení § 58 odst. 5 trestního zákoníku, ačkoliv pro takový postup byly dány zákonné podmínky. Soud prvního stupně použil při stanovení výše trestu správně § 58 odst. 1 trestního zákoníku.

Trestní sazba trestného činu vraždy je skutečně nepřiměřeně přísná, 10 až 18 let, jak okolnostem případu, tak poměrům obžalovaného. Obžalovaný se trestné činnosti dopustil ve věku osmnácti let a pěti měsíců. Pokud by se jí dopustil o půl roku dříve, byl by souzen jako mladistvý a hrozilo by mu nejvýše pět let odnětí svobody.

Za mimořádné okolnosti případu je třeba označit zejména motivaci jednání obžalovaného, která plně odpovídá jeho celkové nezralosti a jeho nereálným a romantickým představám o lásce a vztazích mezi mužem a ženou, se kterými měl minimální vlastní zkušenost. Dále neplánovitost, zkratový charakter trestné činnosti, naivitu provedení i vlastní „sebeobětování“ ve prospěch smyšlených „vyšších“ cílů.

Podle názoru odvolacího soudu vystihují duševní stav obžalovaného zcela plasticky znalkyně, které jeho duševní stav zkoumaly. Psychiatrička MUDr. Málková, uvedla, že se jednalo o zkratkové jednání, tj. jednání neúčelné, které dosahuje cíle nejkratší cestou bez ohledu na to, zda je to cesta nejvýhodnější. Chybí plán, jak cíle dosáhnout, je to jednání zbrklé, bez rozmyslu. Jedinec jedná zkratkovitě, aby dosáhl uspokojení své potřeby nebo unikl z nepříjemné situace.

Trestní sazba trestného činu vraždy je tak vysoká proto, že zákonodárce předpokládá smrtelný, fatální následek. Ten v tomto případě však, naštěstí, nenastal.
Přesto, že poranění poškozené nelze bagatelizovat, nelze je rozhodně označit za život ohrožující, ani za příliš vážná z pohledu možných následků.
Zranění se, jak vyplývá z výpovědi znalce před soudem, zhojila, žádné zdravotní ani estetické následky se u poškozené nepředpokládají. Ani rozhodnost, se kterou byl čin spáchán, nikterak nezvyšuje povahu ani závažnost pokusu trestného činu vraždy.
Jak bylo už shora zdůrazněno, jednalo se o zkratovité jednání, kdy okamžitě po něm se obžalovaný zajímal o zdravotní stav poškozené, omlouval se jí, chtěl přivolat pomoc a rozhodně nečinil nic pro to, aby čin dokonal. Také z těchto důvodů se závažnost pokusu nejeví natolik vysoká, aby bylo nutné ukládat trest v zákonné trestní sazbě, jinými slovy, použití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákonem by bylo pro obžalovaného nepřiměřeně přísné a nápravy obžalovaného lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
Ze všech shora uvedených důvodů, za splnění podmínek jak ustanovení § 58 odst. 1 i § 58 odst. 5 trestního zákoníku, uložil odvolací soud trest pod spodní hranicí trestní sazby.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však má za to, že vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem je možné uložit trest ještě výrazněji pod touto spodní hranicí. Má za to, že se v případě obžalovaného jednalo o naprosto ojedinělý exces z jinak řádného života, a že nejsou žádné signály, které by naznačovaly, že by se v jeho případě mohlo něco obdobného opakovat.
Vytrhnutí obžalovaného z rodinných a společenských vazeb uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody by ani obžalovanému ani společnosti nic pozitivního nepřineslo, protože o jeho „nápravě“ není pochyb a dostatečným potrestáním je už sama hrozba vysokým trestem. V případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody by během jeho výkonu i po návratu obžalovaného z výkonu trestu mohlo dojít k narušení slibně se rozvíjejících kladných životních návyků obžalovaného.
Pokud znalkyně Mgr. Č uzavírá jako klad, že dosud není infikován kriminální subkulturou, během výkonu trestu i po jeho návratu k takové infikaci nepochybně došlo a dosavadní pozitivní vývoj by byl narušen, případně úplně zvrácen.
Byť se jedná o naprosto hraniční situaci, uložil odvolací soud obžalovanému ještě výchovný, podmíněný trest odnětí svobody s delší zkušební lhůtou. K posílení výchovné funkce trestu v době, kdy není duševní vývoj obžalovaného ještě ukončen a stabilizován, stanovil soud nad obžalovaným dohled.
V souladu se závěry znalkyň, které zkoumaly jeho duševní stav, pak uložil povinnost podrobit se programu psychologického poradenství.
Odvolací soud nezapomněl ani na zájmy poškozených a uložil obžalovanému povinnost nahradit podle jeho možností způsobenou škodu a odčinit nemajetkovou újmu, což by mělo posílit i výchovnou funkci trestu tím, že obžalovaný se nemůže domnívat, že se mu vlastně nic nestalo a že vyvázl zcela beztrestně. Přiznané částky totiž nejsou zcela zanedbatelné.